sobota 11. února 2017

9.2.2017

     Noc za zvuku žabího orchestru byla nakonec báječná. Měli jsme strach ze zimy, ale zřejmě jsme byli tak unavení a přeplnění dojmy, že jsme spali až do osmi, kdy už v chýši hořel oheň a připravovala se snídaně. Ráno je přeci jen trochu chladné, což je prý v tuto dobu normální, než se rozestoupí noční mraky, což je někdy před desátou. Pak se ujme vlády slunce a žhne, že je lepší nic nedělat. Nás čeká řeka tekoucí národním parkem, tak na nás slunce nebude tak moc svítit skrz koruny stromů. Ještě před snídaní se znovu procházíme vesnicí a zajdeme se podívat do jiné chýše, před kterou si děti v prachu hrají hru s dřívky. Je to místní škola a za chvíli začíná vyučování. Smíme se zúčastnit, Marťa sedí se školačkami v lavici a já se snažím pochopit matematiku v Laoštině. Nepochopil jsem. Předáváme učiteli figurky Bobíka, Myšpulína a lízátka pro pilné žáky, u vesnické pumpy uděláme ranní hygienu a jdeme se nasnídat. Rýže s vaječnou omeletou nemá chybu.
     Kolem desáté vyrážíme na gumových kajacích po proudu řeky. Na jednom kajaku my, na druhém průvodci. Přilby odmítáme, vesty si bereme pro jistotu. Straší nás, že řeka je místy divoká. Nevím, na jaké turisty tady jsou zvyklí, ale Berounka je proti téhle řece Niagára. Celá plavba je vždy asi 500 m klidná tekoucí hladina, potom proud mezi kameny, kde často dřeme o dno. Velkých kamenů je tu dost a často je potřeba rychle kormidlovat, jinak zůstaneme na nějakém trčet. V tom proudu to znamená vystoupit a kajak přetáhnout.
     Když jsme vyrazili, Martinka šla samozřejmě na háčka, já vzadu na kormidlo. Jenže kajak je bez sedátka, takže jsem seděl na dně v tak nepřirozené poloze, že jsem dostával křeče do kyčlí. Ujel jsem asi kilometr a musel jsem to vzdát a potupně se vyměnit. Vpředu bylo sezení přeci jen trochu výš a mohl jsem sedět bez bolesti. Martinka se statečně ujala osudu našeho kajaku v peřejích mezi kameny, a i když jsem jí vysvětloval, jak má kormidlovat, raději s vervou pádlovala se slovy, že má radši pádlování a kormidlovat, že se stejně nenaučí a ať na ní nekvičím, že to stejně nemá cenu. Každý sjezd peřejí byl od té chvíle velmi psychicky náročný zážitek končící buď uvíznutím na kameni bokem nebo v křoví u břehu. Moje hlasité navigování z přední pozice se neslo okolní džunglí a zvířata se raději od řeky vzdalovala. Při jednom průjezdu pobřežní vegetací jsem se chtěl zachránit chycením za tlustou větev, která pod mojí vahou praskla a padala slova jako „doprdele!“ a dokonce i „kurva, se na to vyseru!“ Přesto jsme, krom jednoho zalití kajaku vodou v peřejích, při uváznutí mezi dvěma kameny, ani jednou loď nepřevrhli a zdárně dorazili do zátoky, kde nám průvodci připravili oběd, tradiční rýži a zeleninový mix. Dokonce byla i jedna deseticentrimetrová rybka. Tu ulovil jeden z průvodců tak, že v zátoce skočil s kajaku do vody a vynořil se s ní. Nevím, jak to udělal, ale bylo to efektní.
     Po obědě pokračujeme stejným způsobem až do cíle. Nutno říct, že Martinčino kormidlování bylo čím dál lepší a ke konci už jsem se skoro vůbec nebál o naše životy. Na závěr dokonce sklidila pochvalu od průvodců, že je skvělý kapitán a že mnoho jiných turistů se stále s kajaky převrací a tak. S námi neměli žádnou starost, dokonce jsme to zvládli ve stanoveném čase. Plavba končí ve vesnici, kde na nás čeká minivan, nakládáme lodě a vracíme se do Luang Namthy. Po včerejším treku mám ztvrdlá lýtka, že nemůžu jít ani do schodů. Potřeboval bych berle. Naopak Marťa je plná adrenalínů a endorfínů a není k zastavení.
     Vracíme se do našeho hotelu, kde jsme si zabukovali pokoj a kde máme uschovány batohy. Na recepci zjišťujeme, že pokoj nemáme. Prostě ho pronajali. Vůbec mě to nevzrušuje. Zřejmě po prožitém dobrodružství mi toto připadá jako prkotina. Navíc, Martinka domluví všechno. Dělám zlého, že jsem naštvaný, že se to musí vyřešit, že chci omluvu od šéfa hotelu. Marťa zase překládá to, co v rámci konverzace s chudinkou mladou recepční, která za to nemůže, pokládá za nutné. Nakonec jsme to se souhlasem šéfa vyřešili tak, že jsme dostali o třídu lepší pokoj, mnohem větší, a stál nás jen o necelý dolar navíc. Balada!

     Večer už jen zamluvit motorku na zítra, dát si dobré lao café a mangový shake a … noc je ještě mladá! Takže? Nic. Doplazit se na pokoj a relax!

P.S. Jak to vidí Marťa



Já jsem rovnou říkala, že jsem kajakovala naposledy tak v 18 letech, a že neumím kormidlovat. A taky jsem jezdila jen na přehradě a ne na tekoucí vodě - rozumějte....jenže Ivan se svým korpusem v tom maličkém kajaku nemohl srovnat svoje kyčle, takže po pár minutách rozhodnul, že se vyměníme. Tím si podepsal ortel smrti. Tak  za prvé nevím, kde je levo vpravo, ještě když jsou peřeje, mělká voda a spousta kamenů, nahoře spousta větví. Pokyny typu vlevo, kontra, kontra, kurva kontra, ale na druhou stranu a pořád dokola v různém pořadí mi ze začátku nervovaly, ale časem jsem si to dělala stejně po svém - tedy vždycky naprosto blbě a na druhou stranu. Málem jsme se rozvedli, co vám budu povídat. Taky na mne křičel, že u chápe, proč mne tatínek nikdy nemohl učit matiku. Jo a když jsem mu říkala, ať na mne nekřičí, tak povídal, že jinak ho v těch peřejích neslyším, což měl pravdu. V jinou chvíli jsem mu totiž říkala, že ho neslyším, jak ta voda hučí - to když jsem nás totálně zapletla do liány, nebo udělala hodiny, tím jak jsem se snažila o to zasrané kontra. Ostatně hodiny jsme dělali pořád. A kontra jsem taky nikdy nedělala na správnou stranu. Fakt nechápu, jak je možné, že jsme se nepřevrátili. Ale ruce jsem měla jak opice když jsme dojeli. Ivan tvrdil, že se nám musí průvodci smát, že větší blbce ještě nevezli. Ale fakt nás chválili a povídali, že všichni ostatní se tam několikrát převrátí. UFUFUF-byla to fakt fuška, ale skvělé.

1 komentář:

  1. Nevím, čím to bude, ale vaše jízda na kajaku mi připomíná naši jízdu po Ohři! Je vidět, že se máte fajn a humor vás nepřechází, tak si užívejte dál!

    OdpovědětVymazat