18.2.2017

      V 8,00 nám letí letadlo z Luang Prabang do Bangkoku. Musíme tam být dvě hodiny předem, tedy v 6,00. Abychom se stihli zapakovat a přesunout se, vstáváme v 5,00. Měl by na nás ve třičtvrtě na šest čekat Martinky tuktuk, kterého večer domluvila. Nečeká, asi chytil lepší džob nebo není přesný. Nehodláme riskovat, že tuktuky, které jsou na hlavní, nám ujedou. Marťa to hned vyřeší a jedeme za stejnou cenu, kterou domluvila včera. Žádný problém, na letišti jsme za 15 minut.

     Dnešní den bude hodně dlouhý, plný nejistot, protože tam, kam se chceme na thajském ostrově Koh Chang dostat, nemáme potvrzenou rezervaci, resp. jí máme zrušenou. Musíme tam ale přijet, protože storno poplatek je 100 procent ceny ubytování a to jim nechat nechci, když vina je na Booking.com. Čeká nás tedy cesta z Bangkoku do přístavu v Tratu, min. 6 hodin, potom trajektem na ostrov a pak se ostrovem dostat na jih. Marťa nějaké informace připravila, abychom byli orientovaní v čase a místě, ale já jsem z toho, že dnes není nic jisté, docela nervózní.

      Pro jistotu se jdeme hned odbavit a hele, moje letenky, které jsem koupil na Kivi.com fungují. Tenhle prodejce se mi začíná líbit. Jsou na něm letenky celého Aseánu, což u českých prodejců nejde. Protože se vracíme do Thajska, ještě si nejsme jistí, jak probíhá opakovaný vstup, zda po nás nebudou chtít víza nebo kolik nás budou stát. No ale, zatím všechno klape. Loučíme se s Laosem.

     Letadlo odlétá načas, let trvá hodinu a čtyřicet minut na hlavní letiště v Bangkoku. Jídlo na palubě, se kterým jsme ani nepočítali, nemělo chybu, personál Lao airlines byl opravdu milý. Marťa straší, že nám zatím vše nějak vychází, že se to někde musí posrat. Procházíme thajským imigračním a nic nechtějí. Dostáváme nové vstupní vízum do pasu a vítejte v Thajsku. Bezva! Tak teď honem najít stánek dopravní společnosti u východu 8, kde mají prodávat lístky na minivany na Koh Chang. Informace z netu byla chybná, není to v nejnižším podlaží, ale v prvním. Trochu hledáme, nervy, chceme chytit spoj v 11,00. Máme to! „Hello, potřebujeme dva lístky do minivanu..“ Odpověď je zdrcující. „Je plno.“ Můžete počkat na další spoj ve 14,00. Marťa zkouší být otravná, že už se nedostaneme tam, kam potřebujeme, ale neúspěšně. Ahoj babi, tak jsme došli!

     Vyjdeme východem 8 ven, hned u něj je místo pro kouření. Musím dát cigaretu, abychom promysleli další plány. Budeme tedy muset počkat. Na ostrov se dostaneme, kdo ví, kdy v noci, trochu se to komplikuje, když nemáme ubytování. Čekání bychom mohli strávit v letištní hale, někde dáme kafe, zahrajeme karty. Jak to všechno šlapalo, tak najednou stojíme. Ještě se nechci zvedat, dám si ještě jednu cigaretu. Když dokuřuji, z východu 8 vybíhá prodejkyně a rovnou k nám. Z nějakého důvodu si nás pamatuje, asi jak byla Marťa úporná. „Vy chcete jet v jedenáct?“

      Vůbec nevíme, co se stalo. Společnost normálně zrušila linku minivanem a místo toho nasadila bus, který mimořádně jede bez zastávky až do přístavu. Ve stejné ceně je i trajekt a za příplatek převoz na ostrově minivanem až k ubytování. Nevěříme! Kdybychom nezůstali na zadku, protože jsem si chtěl zakouřit a odešli do několikapatrového letiště, tahle šance by byla fuč! Díky Buddho, jsme zase ve hře!

      Autobus neměl chybu. Sedadla jako v první třídě Lufthansy a thajské silnice jako zrcadlo. Když se prokoušeme velkoměstskou zácpou, zastavujeme na přestávku v motorestu, kde se stihneme najíst, napít, vyč..rat i políbit. Za pět hodin jsme v přístavu. Znovu do kanceláře, nahlásit cílovou destinaci, dostaneme nálepku na tričko, podle které nás řidiči na ostrově naloží do těch správných minivanů. Trajekt jede v 5,00, na ostrov jede asi 30 minut, je to dobré, budeme tam za světla. Zatím to šlape!

     A šlape to i dál. Na ostrově nasedáme do správného vozu, řidič poskládá zavazadla podle vzdálenosti, kdo kam jede a znovu si to ujasňuje. Asi po čtvrt hodině jízdy zastavujeme v další kanceláři, kde zaplatíme avizovaný příplatek za odvoz až k ubytování. My jsme samozřejmě nejdál, ale příplatek cca 100,- Kč se vyplatí. Jedem dlouho, víc jak hodinu. Ostrov je hornatý, silnice samá zatáčka a do prudkého stoupání či klesání. První část cesty je pro nás šok. Projíždíme tím nejturističtějším územím, jaké si dovedeme představit. Je to oblast White sand beach, kde je hotel vedle hotelu, obchod vedle obchodu, lidí jak na bále. Sem se jezdí hlavně za zábavou a nočním životem. Spolucestující jsou postupně vysazováni u svých resortů, až jsme zbyli poslední. Venku je tma jako v ranci, resorty zmizely, uhýbáme na prašnou cestu a jedeme lesem. Tohle bude průšvih!

      Jsme na místě. To, co vidíme, nevypadá zle. Teď musíme nasadit taktiku alá debil. „Zde je naše rezervace, prosím.“ Vedoucí recepce je neskutečně slušný a úslužný člověk. Chyba prý není na jejich straně, ale na straně Bookingu. S Marťou jsme si řekli už dopředu, že je nebudeme nijak tepat, že se musíme domluvit na tom, aby nám zajistili nocleh. Jenže s tímhle pánem nemusíme nijak taktizovat. Jsou plně obsazení! Ukazuje nám plán ubytování a nakonec nacházíme jeden bungalow na dnešní noc volný, s tím, že ráno se musíme přestěhovat do jiného, který se mezitím uvolní. Další noc nic volného není, to bude na nás si něco najít, a pak další čtyři noci tu máme už svůj domeček. No, kdo by to nebral, že? A se snídaní!

     Bungalowy jsou luxus. Kruhová zděná chýše, uprostřed postel s moskytiérou, lednice, teplá sprcha, veranda a padesát metrů do moře. Teprve teď z nás padá napětí a ještě stále nevěříme tomu, jak se věci poskládali. Stačilo málo a nedali jsme to a zůstali trčet někde na trase. Když jsem platil ubytování, přijeli dva mladí na motorce a hledali ubytování. Kdybychom tu nebyli, vzali by ten poslední volný bungalow.

      Všude kolem tma, jen šumění moře. Jaké to bude, až se rozední? Jaká bude snídaně? Neudělali jsme chybu, že jsme to vzali na sedm dní? Vybral jsem tohle místo jen podle recenzí, map Google a intuice. Ale postel je móóóc příjemná.