Adimu, její skvělé
okolí a příjemné hostitele opouštíme kolem oběda a vydáváme
se na cestu zpět. Jsme jen dva kilometry od hranic, tak si říkáme,
že se tam zajedeme podívat, ať můžeme říct, že jsme také
viděli Čínu. Hraniční přechod je maličký, asi jako pokladna
do ZOO. Po obou stranách silnice jsou opevnění z pytlů z pískem
a s vojáky. Dojíždím až k prvnímu „hnízdu“ a voják mě
staví před závorou. „My nechceme emigrovat do Číny! My jsme
jenom čumilové!“ Udělat fotku se neodvažuji, a tak to otáčíme
a raději mizíme.
V Muang Xiangu se
zastavíme v malém klášteře, který je uvnitř nádherně barevně
vyzdoben výjevy ze života Buddhy. Zaujali jsme skupinku asi deseti
mnichů ve věku kolem deseti let. Byli hrozně legrační, jak
navazovali kontakt, přitom se styděli a před foťákem uhýbali,
ale přitom je bavilo se ukázat a pak utíkat a schovávat se.
Podotýkám, že toto se vše odehrávalo na posvátné půdě
chrámu, která se díky této naší společné zábavě „hele,
tady jsem, chyť si mě!“, proměnila v tělocvičnu. Snad nám
Buddha promine, ale kluci se náramně bavili a my také.
Druhý chrám, který
Martinka naplánovala je prý hodně starý, je v centru města a prý
se tam místní paničky chodí ráno pomodlit. Paničky jsme našli,
a to hned před chrámem, jak ve dvou kroužcích na zemi mastí
karty o peníze.
Marťa ještě vyčetla,
že asi 18 km za Muang Xingem po cestě zpět jsou nějaké vodopády,
což je další naše zastávka. Asi patnáctiminutová procházka
džunglí končí u desetimetrového vodopádu a pro nás je to
příjemné zpestření. Vstupné je sem 5.000 kipů a platí se hned
u silnice v chýši, kde výběrčí i bydlí a pohlídá motorku.
Projíždíme mnoha
vesnicemi a už nám to ani nepřijde tolik exotické. Lidé se
věnují své práci, občas pokřikují sabaidee nebo si nás vůbec
nevšímají. Když někde zastavíme, většinou přijdou ti
nejchudší a děti chtějí bonbóny. Ale nejsou nijak otravní,
spíš hodně plaší.
Kolem páté jsme zpátky
v Luang Namtha, ubytování nám tentokrát podrželi. Ještě
vyjedeme nad město, kde je chrám s vyhlídkou, na kole by se to
nedalo, pěšky je to sebevražda, stavíme se v místním
supermarketu, vrátíme motorku a na protějším nočním trhu
pojíme něco z místních kulinářských dobrot. Ženy Akka v
tradičních oděvech zde obchází a snaží se prodat své výrobky.
Spíš žebrají, hrabou se v koších a dojídají zbytky, které
zůstanou na stolech. Hrdost Akka je pryč, jde o přežití.
Žádné komentáře:
Okomentovat