8.2.2017

     Včerejší večer je ve znamení přepakovávání batohů. Abychom měli vše, co potřebujeme na dvoudenní trek, musíme spakovat jen do batohu Marti a zbytek do mého, který necháme uložený v batohu v hotelu, bez všech ceností. Pak můžeme jít v klidu spát.

      Ráno ve čtvrt na devět snídáme omeletu a ve tři čtvrtě jsme už v kanceláři, kde na nás čeká průvodce. Odjíždíme asi hodinu za město, kde se k nám ve vesnici připojí ještě průvodce z místní komunity, protože vstupujeme do rezervace, a také prý proto, že má na starosti náš oběd. Procházíme vesnicí, kde jsou klasické chatrče na sloupech a spoustu špinavých dětí. Nejsou nijak otravné, jak se všude píše, spíš si nás prohlížejí s prstem v puse. Pokračujeme dál a hened za vesnicí na nás čeká asi dvouhodinové stoupání džunglí, stále nahoru a pěkně zprudka. Teplota stoupá a špatně se dýchá, vypadám jako astmatik. Marťa nejeví žádné známky únavy, stále švitoří a ptá se na něco průvodce. Mě začíná být jedno, jestli se dozvím nějaké informace o džungli, plně se soustředím na svůj výkon, abych nezkolaboval. Snažím se nedat nic najevo, ale prý jsem vypadal dost strhaně.

       Když konečně vystoupáme, čeká nás zastávka pod palmovým přístřeškem, kde se průvodci pustí do přípravy oběda. Na stole z bambusů rozprostřou banánové listy, na ně dají každému lepkavou rýži a doprostřed stolu, také na banánových listech, jsou dva druhy zeleninového mixu, něco jako kuřecí kousky, pár tyčinek několik týdnů uzeného vepřového a chili. Jí se jen rukama. Z rýže se udělá kulička, k ní se přibere mezi prsty něco ze stolu, popřípadě ještě namočí do sušeného chili a šup s tím do pusy. Jídlo bylo fantastické a už si začínám zvykat i na to jejich laoské mlaskání.

      Další etapa džunglí už byla víceméně po vrstevnici a na konci jsme zase prudce klesali. Prudce je fakt prudce. Nemít na nohou pětiprsťáky, šlo by se nám těžko. Z džungle vycházíme na prašnou cestu, kde praží slunce, a jdeme další hodinu do vesnice.

     Čekali jsme nějaký tradiční folklór pro turisty, jak už jsme to v Asii i ve Střední Americe zažili, ale nic takového se nekonalo. Přicházíme do opravdické echt zaprášené vesničky tzv. Říčních lidí. Je to kmen přistěhovalců z Číny, který se usazoval kolem řek v 18. století. Po vesnici pobíhá drůbež a hlavně nespočet čínských prasat a spousty malých selátek. Zvířata jsou všude a chodí si kam chtějí, takže klidně i do naší velké chýše, kde budeme nocovat. Je to chýše, stejná jako mají všichni okolo, je asi 10x5m velká, uvnitř je ohniště a spací plocha pro asi patnáct lidí. My máme ten luxus, že máme k dispozici tenké matrace na rákosovém koberečku, deky a síť proti hmyzu. Budeme tu spát jen čtyři, tak se nebudeme mačkat.

      Jakmile jsme se objevili u našeho „hotelu“, hned z okolních chatrčí přispěchaly místní ženy s dětmi, aby nám na ošatkách nabídli svoje výtvory ze semen či vyšívané náramky. Samá ruční práce, ovšem srovnatelná s výrobky našich dětí při hodinách výtvarné výchovy. Je zvykem tyto chudé lidi ve vesnicích podporovat, tedy vybíráme pár náramků, dbáme na to, abychom koupili od více žen. Za svoje výrobky chtějí cca 1USD a možná je to jejich výdělek na celý týden. Obchody jsou uzavřeny, v chýši už čmoudí oheň, na kterém se chystá večeře, k řece která teče pár metrů od naší chýše přichází ženy obalené v ubrusech dělat hygienu. Voda je studená, tak se jenom ošplouchneme, zatím nesmrdíme. Než se uvaří večeře, jdeme se odvážně sami projít do vesnice a nasát atmosféru. Je tu tolik prasat všude kolem nás, že vesnici začneme říkat prasečí vesnice. Je tu hodně prašno, děti, jak si v tom prachu hrají, jsou zaprášené jako pytle od cementu, lidé se věnují svým činnostem a nějak zvlášť je nezajímáme. Vesnička je velká asi 500 m2, tak jsme za chvilku zpátky a pozorujeme dokončování jídla. Tentokrát máme misky a plechové lžíce. Rýže, trochu maso, hodně zelenina, kromě rajčat neznámého původu, několik druhů a fantastické chuti. Tohle prý jedí prostí lidé denně.

No tak to si tedy pěkně žerou! Za takovou hostinu bychom se doma nedoplatili.

      Venku už je tma, je sedm, ve vesnici nejsou světla, prý jen asi dvě chatrče nejbohatších mají generátor, a také satelit. Místní chodí spát velmi brzy po setmění a vstávají opět před rozbřeskem, ve čtyři, v pět. Měsíc jasně svítí a velké žáby kolem řeky spustily svoje kvákání. Monotónní zvuk, asi jako řezání velkou pilou. S tím zvukem asi v osm jdeme spát a provází nás až do svítání. Krásně nás to uspalo.