Budíček je v 6,45 hod.
Dobrovolný pro ty, kteří si chtějí navíc udělat malý okruh na
ziplinech, než bude připravena snídaně. Raději si malinko
přispím, ranní rozjezd mám velmi pomalý. Na stromě zůstávám
sám s Angličankou. Marťa se rozhoduje pokořit ranní džungli.
Všude kolem je plno zvuků, slunce pomalu ozařuje koruny stromů
pod námi. Příhodný čas pro meditativní pohroužení.
Snídaně probíhá ve
veselém duchu, vyprávíme si zážitky z nočního probouzení se,
kvůli zvukům krysy a jiných nočních vetřelců. Poté balíme,
nasadit kladku a vzzzzzzzzzz! Lan nás čeká už asi jenom devět,
zato delší přesuny mezi nimi. Opět stoupáme a klesáme,
procházíme bambusovou džunglí, nasloucháme zvukům přírody.
Mezi jednou a druhou přicházíme do malého tábořiště u řeky,
kde nám místní připravují oběd. Asi za půl hodiny dorazí i
velká skupina a rozhodně mezi nimi není taková atmosféra, jako u
nás. My děláme společné foto, s Tínou ze Slovinska domlouváme
její návštěvu v Praze. V té větší skupině prý šli spát už
v půl osmé. Z naší skupiny se všichni shodujeme, že jsme si to
spolu užili a že nás to spolu bavilo.
Opět nasedáme na
nákladní tuktuky a jedeme zpět do Houay Xai. Cesta džunglí po
prašné a vymleté cestě trvá třičtvrtě hodiny a na korbě se
mlátíme jak nudle v bandě. Ve vesnici, která to utrpení ukončila
asfaltovou silnicí, se loučíme s našimi průvodci, Kee mě říkal
papá a Martince mamá, a pokračujeme. Po třetí jsme zpátky v
kanceláři Gibon experience, tak jen znovu přebalit batohy,
vysprchovat se, něco pojíst a čekat na odvoz na noční autobus do
Luang Prabangu, královského města Laosu.
Zatím to vypadá, že v
Laosu veškerá organizace skvěle funguje. V pět přijíždí
tuktuk a odváží nás na autobus. Je to VIP, tzn. lůžkový a my
máme lůžka hned za řidičem. No, je to spíš taková
dvoupalanda, nad námi je další lůžko a přes uličku to samé.
Lůžko je ale dlouhé 2 metry, tak se můžeme pěkně natáhnout.
Autobus je nacpaný k prasknutí, na poslední chvíli ještě
přibere pár cestujících do Luang Namthy, ale protože nemají
plnohodnotná místa, stráví čtyři hodiny na zemi v uličce. My
se pomalu propadáme do blouznivého bezvědomí ve snaze usnout.
Když autobus konečně opustí horské klikaté silnice, spíme asi
tvrdě, protože jsme najednou v Luang Prabangu. Po jedenácti a půl
hodinách. Takže, nebylo to tak strašné.
Žádné komentáře:
Okomentovat