3.2.2017

       Jsem neskutečně líný. Představuji si, jak budu muset každý večer psát tenhle blog, protože jsem si to tak vymyslel a při té představě jsem ještě línější. Nejraději bych sem pokaždé vložil pár fotografií a nazdar. Jenže tisíce děkovných dopisů a pozitivních reakcí na předchozí cesty, to je zavazující.

     Včera jsme přiletěli do Bangkoku totálně na šrot. Mysleli jsme, že let Praha – Dubaj a Dubaj - Bangkok á šest a šest hodin bude lepší než let v kuse, ale byl to omyl. Není to lepší. Letadlo je menší, sedadla nepohodlná, spát se také moc nedá, lidi pořád couraj na záchod, pořád se svítí, potom přestup, čekání a znovu tortura na sedadlech pro hubené trpaslíky. Poučení pro příště.

Bangkok nás přivítal teplem 31 stupňů a svým typickým pachem. Po známých cestách jsme dorazili do guesthousu v centru, i když jsem chvílemi bloudili, protože za uplynulé roky se na některých místech město dost změnilo. To, co jsme si pamatovali už není. Navíc, Marťa je protřelý cestovatel a dokonce tentokrát se orientovala lépe než já.

     Jdeme brzy spát, jsme po cestě dolámaní, navíc šestihodinová změna času, prostě jsme už asi v devět v posteli. Jenže Thajsko slaví Dny květin. Nevím, co je to za svátek, ale kousek od hotelu na nějakém velkém prostranství začal koncert. Bomba pecky jak za starejch dob, kissáci, Pink Floydi, Bee Gees, sem tam nějakej místní šlágr. Naprosto super, kdyby to nebylo, jako bychom měli v pokoji repro bedny, přímo pod postelí. Skončilo to až v jednu v noci, kdy oslava thajského lidu přešla v něžné karaoke o síle jen pár desítek decibelů, což už naše uši dokázaly vytěsnit tak, že jsme usnuli trhaným spánkem, chvílemi se probouzejíc hrůzou z děsivých snů. Tedy spíš Marťa, já se probouzel vedrem, když jsem musel zapínat klimatizaci a vypouštět tělesné tekutiny, neboť mě Martinka celý den zavodňovala, abych neseschnul, asi.

      Ráno už klasika, odjezd na letiště a přelet do Chiang Mai, hodina a deset minut. Zde Marťa opět zabodovala, protože než jsem stačil vykouřit cigaretu, sehnala někde jakýsi sběrný shutle pro místní a ten nás odvezl za sto báthu až do guesthousu. Myslel jsem, že Chiang Mai bude nějaké provinční městečko s tradiční autentickou atmosférou, ale opět jsem nebyl dobře připraven. Dle Martininých „tajných“ knih je to druhé největší město Thajska, tak snad ani nebudu opisovat, jak to tu vypadá. Trochu Bangkok. Bydlíme ve staré části hned vedle chrámu v The Terrace BaB. Zřejmě se tu nezdržíme a poputujeme dál směr Laos. Zítra to budeme řešit, dnes to musíme dospat.