10.2.2017

     V pátek vstáváme na pohodu. Není kam spěchat, je zamračeno. Nasnídáme se a zabalíme nejnutnější věci na cestu do Muang Xingu u čínských hranic, kam pojedeme po doporučované Route 3. Tato silnice protíná národní chráněnou oblast biodiverzity /NBCA/ a nachází se v ní přibližně 25 horských vesnic různých kmenů. Několik z nich je právě kolem zmiňované silnice, což nám vyhovuje, není přeci nutné se stále někam šplhat, že?

     Hned vedle hotelu Thulasith a vedle restaurace Manychan, kde dělají nej laoskou kávu, půjčujeme motorku, 125 ccm, automat, na silných gumách. Cena na den je 90.000 kipů, což je super. 1.000.000 kipů je cca 3.100,- Kč. Za 5.000 kipů natankujeme plnou nádrž a po jedenácté vyrážíme. Opět zažíváme pocit svobody s větrem ve vlasech. Vlastně ne, máme helmy. Cesta je dlouhá 60 km a vine se nahoru a dolů napříč pohořím. Teplota je zde nižší, je lépe se obléknout. Když tuto silnici postavili, musela to být parádní jízda po novém asfaltu. Od té doby na ní nikdo nic neopravil. Protože tudy jezdí i nákladní vozy od čínských hranic, na některých místech jsou neskutečné díry až o velikosti dětské vaničky. Tedy stále ve střehu a žádné sabaidee na vesničany! Jednou jsem se kochal okolím a zabrzdil na poslední chvíli s předním kolem v díře a s Marťou na ramenou. Jinak je to cesta příjemná a pořád je na co koukat.

      Do Muang Xingu přijíždíme kolem třetí. Je to příhraniční městečko, žádná romantika. Jenže ten lepší tour operátor z nás dvou, Martinka, už má dávno nastudováno, že když budeme pokračovat dál k hranicím, po pár kilometrech musí být odbočka na restauraci a guesthouse ADIMA. Opravdu jí najdeme a po prašné a kamenité cestě asi po jednom km mezi banánovníky jsme u cíle. Tradiční, trochu omšelé bungalovy nad rýžovými políčky, skvělá místní kuchyně a patnáct minut pěšky do první vesnice. Najíme se, tradičně smaženou rýži s kuřecím a čerstvou zeleninou, lao kafe a mango shake. Ostatně těch mango shake jsme už vypili hektolitry. Ubytujeme se, trochu orazíme a jdeme se podívat do vesnice. Lidé horských kmenů si na pořádek moc nepotrpí, všude, kde jsme byli, je to stejné, prach, odpadky, špinavé děti, s tím vším kontrastující drahé motorky, alespoň některé, zato vše originální, bez příkras pro turisty, žádné fejky. Lidé jsou přátelští, i když turista je pořád v jejich očích zdroj dolarů. Za vesnicí pokračujeme dále kolem rýžových políček do gumovníkového lesa. Zbírá se zde kaučuk a je to asi jeden z významných zdrojů příjmu. Po cestě potkáváme domorodce, vracející se z polí nebo lesa, díví se, co tu děláme, že do další vesnice dojdeme za tmy, a že lidé kmene Akka nemají ubytování. Když odhadujeme, že bychom se nestačili vrátit za světla, otáčíme se a vracíme společně s místní ženou s holčičkou. Zpíváme si do kroku Na Okoř je cesta, oni se po sobě pobaveně dívají, takový doprovod určitě ještě neměli. Bariéry mezi horským kmenem a Prahou byly prolomeny.