Poslední dva dny
chceme věnovat nakupování a Martinka touží navštívit Sirocco
Sky bar na State Tower bulding, což je nějaký nejvýše položený,
otevřený bar nebo co, prý je z něj krásný pohled na celý
Bangkok. Natáčel se zde trhák Pařba v Bangkoku, tak prý tam
musíme. Má to jeden háček, je tam přísný dress code, to
znamená kalhoty a košile, uzavřená obuv pro pány a šaty pro
dámy, ty můžou mít lodičky, žádné sportovní oblečení. To
ale znamená, že si musím koupit košili. Vydáváme se po kanále
lodí do Siam Centra, kde jsou obrovské nákupní domy. Jsou tak
obrovské, že jsme zde strávili celé odpoledne. Abych to zkrátil,
odcházíme už za tmy a já mám dvoje kalhoty a košili.
Samozřejmě, že také došlo na sushi. Nechci říct, že jsme se
přejedli, ale když si na stole můžeme vařit, co chceme, protože
kolem nás jezdí od zeleniny až po krevety vše, k dispozici je
sushi bufet, pití a zmrzlina a máme na to hodinu a půl, odcházíme
jako cvalíci. Prostě zábrany šly stranou.
Druhý den ještě
dokupujeme nějaké dárky na Khao San a chystáme se vyrazit na
trhák ve městě, do Sky baru. Dress code dodržujeme, za uzavřenou
obuv volíme naše pětiprsťáky. Jinou ani nemáme. Řekl bych, že
vypadáme skvěle, rozhodně ne jako baťůžkáři. Opět jedeme
lodí na Siam a zde ještě chceme koupit košile, protože jsou
opravdu levné a Marťa má vyhlídnutou kabelku. Krám s košilemi
nemůžeme najít, obchoďák je bludiště, ale asi po hodině jsme
úspěšní. Košili, co jsme chtěli, už nemají, přesto si
odnáším dvě jiné. Nekup to, za ty prachy! V druhém obchoďáku
celkem rychle nacházíme co jsme vůbec nehledali, zase jiný sushi
bar. Říkali jsme si, že dnes to vynecháme, protože jsme si to
včera užili, a že vlastně vůbec nemáme hlad. Byli jsme na sebe
tak přísní, až jsme seděli za stolem a už jsme vařili. A to
nepřeberné množství různého sushi, tak vynikající, že se to
nedá zprostředkovat. Tedy, místo nakupování a přesunu do Sky
baru, zase žereme.
Najít obchůdek s
kabelkou nebyl takový problém, prodavačka si nás pamatovala ze
včerejška a dokonce držela i cenu. Ještě bych smlouval, kdyby se
tam nepřichomejtla bába, co se jí kabelka taky líbila, tak jsem
neriskoval. Máme vše, tak hurá na mrakodrap. Podle Marti se musíme
přesunout metrem do oblasti Silom. U pokladny kupuji dva lístky a
pokladní nám vysvětluje, že ne, že pojedeme do jiné stanice.
Moc jí nerozumíme, proč tak prudí. Až když pochopíme, že
nejsme v metru, ale na Sky line, podvolíme se. Zatím je to sranda,
ale ještě přituhne.
Podaří se nám
vystoupit na správné stanici nadzemní dráhy, což je sice zcela
jinde, než bychom měli a vydáváme se pěšky k mrakodrapu. Podle
některých informací od různých kolemjdoucích nás čeká 15 až
30 minut chůze, je prý lepší si vzít taxi. Jsme tedy někde
jinde, ale statečně pokračujeme. Tuktukáři, kteří se nám
nabízejí, chtějí kolem 300 báthů, nejsme blbí. Když jsme ušli
asi 5 km, narazíme na tuktukáře, který chce kupodivu jenom 70
báthů. Ani nesmlouvám, protože cena je super. Šťastně
nasedáme, nohy si odpočinou. Popojeli jsme 200 m! Do cíle! Za 70
báthů! Že to kluk neřekl, že mrakodrap je před námi?
Další překvapení
nás čekalo u výtahu, kde nás sice hezky přivítali, ale
nepustili. Naše pětiprsťáky jsou prý sportovní obuv a v té nás
tam nemohou pustit. Tedy po všech těch útrapách a ladění
oblečení stojíme 64 pater před cílem a konec? Vzdáme to? Nikdy!
Nás nedostanou! Jdem si koupit boty. Za chvíli najdeme obchoďák,
výběr sice nic moc, už to vzdávám, venku už je tma, západ
slunce určitě neuvidíme. Jenže pohled na Martinku, pro kterou je
dobytí Sky baru snad životním snem, mi trhá srdce. Ne, prostě
zrujnuji kreditky, nějaké boty koupíme a dostaneme se tam. A taky,
že jo!
Vyjíždíme do
64tého patra, kde je na střeše ten světový, pod širým nebem
otevřený bar. Hostesky a hostesáci mají ruce sepnuté a klaní
se, ukazují nám každý schod a směrují k baru. Podmínkou je zde
totiž konzumace. Za Coca colu chtějí jenom 250,- Kč. Naštěstí
je tu tolik lidí, že se nám zdárně daří unikat pozornosti
obsluhy a můžeme se nerušeně věnovat pohledům na barevně
svítící Bangkok. Za mě, žádná pecka to není, z letadla je to
podobné, ale Martinka je spokojená.
Když opouštíme budovu,
přímo před ní je rozložená babča se stovkou párů obuvi a
malým fundusem. Půjčuje za malý obnos boty i oblečení těm,
kteří nesplňují dress code. Kde byla před hodinou?!
Zpáteční cestu
již neriskujeme dopravními experimenty a rovnou bereme tuktuk.
Vyjednáme dobrou cenu a za 20 minut jsme na Khao San, kde za
ušetřené báthy ve Sky baru opravdu zapaříme. Dám si ledovou
kávu a Martinka Ginfiz. Nasáváme atmosféru, pozorujeme to
nekončící mraveniště všech národností světa a jsme
spokojení. Já mám díky nebeskému baru plný batoh hadrů a navíc
polobotky, Martinka má svou kabelku a v peněžence nám zbylo 400
báthů. Pařba v Bangkoku končí, ráno v devět odjíždíme na
letiště. Milujeme Bangkok!
Ano! Opravdu jsme na střeše toho známého Sky baru Sirocco v Bangkoku! |