21.2.-25.2.2017

Pro vykrytí mezery v ubytování jsme na pláži našli bungalowy, kde jsme strávili jednu noc. Na verandě byla příjemná hamaka, kde se velmi pohodlně komunikovalo se světem. Internet je zde už samozřejmostí. 

Chýše byla jednoduchá, ale s vlastním záchodem a teplou sprchou. Ložnice 3x3 metry dostačující pro levné cestování, hlavně když je to téměř na klidné pláži.

Večer na nás útočil pěticentimetrový brouk, který bzučel jako malá helikoptéra. Když potom před chýší ve tmě šustilo listí, čekali jsme přinejmenším kobru. Byl to poustevníček, který si to štrádoval k moři. Kde se vzal tak daleko?

Martinka si nejraději čte. Láme jednu knihu za druhou.

Abychom jenom nezevlovali na pláži jako plážoví inženýři, rozhodli jsme se, že prozkoumáme alespoň část ostrova, který má asi 30 km2. Je na něm pouze jedna okružní silnice, na které se odehrává veškeré dění. V nejfrekventovanější části u pláže White sand beach je to samý obchod s luxusními značkami. Střed ostrova jsou hory deštný prales, přístupný jen pěšky s průvodcem. Nedávno tu záchranáři zachránili před jistou smrtí dva německé dobrodruhy. My máme hlavně v plánu zhlédnout onu slavnou bílou pláž, vyzvednout peníze z bankomatu a sehnat repelenty. Bankomaty v turistických částech jsou všude. Repelenty chceme mít do zásoby na další ostrov. Jinak máme štěstí, moskyti téměř nejsou.
Takže, na konci naší pláže si půjčujeme motorku a vyrážíme. Za dvacet minut se válíme po silnici jako rozsypané brambory. Naštěstí to odnesla jen kolena.

Na Koch Changu je několik sloních farem. Sloni vyváží turisty do lesa a k řece na projížďky. Nám se to moc nelíbí, ale akceptujeme, že se takto alespoň sloni uživí. Proč tohle slůně tak počmárali, to jsme nepochopili. 

Naše slavná motorka. Zadní pneumatika je jak šlupka od banánu, tak už se nedivím, že jsme se vysypali. Silnice na ostrově je sice perfektní, ale hodně kopcovitá. Některé úseky jsou opravdu nebezpečné a každý rok je zde mnoho nehod a smrtelných zranění motorkářů. Nejezdím rychle, když to neznám. Vyjížděli jsme právě jeden extra kopec, na silnici byla mokrá skvrna, vypadalo to jako stékající voda. Jakmile jsme se toho dotkli zadním kolem, tím hladkým, motorka ustřelila a už jsme se mazlili s asfaltem. Díky tomu, že to bylo do kopce, měli jsme minimální setrvačnost a kromě spálených kolen se nám ani motorce nic nestalo. Tak jsme se otočili a vrátili zpět do resortu, umýt a ošetřit, upravit pocuchané peří a šli to zkusit znovu. Ten kopec dáme, jen to bude chtít při jízdě na té extra hladké gumě mnohem víc opatrnosti. Když jsme přijeli pod onen kopec, zrovna se tam válela další dvojice. Trochu nás to znejistilo, Marťa to chtěla raději vyjít pěšky, ale nakonec jsme to dali. A takových kopečků nás čekalo ještě několik než jsme se dostali do rovinaté části ostrova. 

Jeden ze vstupů na White sand beach a "krvavé koleno". 

Tady pláž vypadá hezky. Hodně pozvolný vstup do moře, ale písek bílý, tak jak jsme si to představovali, nemá. Celá pláž je lemovaná rezorty a večer tady musí být pěkný hukot. 

..a jedna fotečka do série našich asijských přibližovadel...

Opice. To je také jedno z nebezpečí, která číhají na motorkáře. Jedu, jedu, kochám se okolím a najednou je silnice obsazená tlupou opičáků, kteří si klidně uprostřed udělají piknik. 

Tohle prasátko naopak žádnou aktivitu nevykazuje. Pěkně si hoví na cestě k přístavu v Bang Bao a nenechá se ničím rušit. 

Přístavní vesnice Bang Bao. Dlouhé molo bylo dříve obklopeno dřevěnými domky rybářů a lodivodů. Dnes jsou z domků krámky, jídelny a i nějaký hostel se najde. Ale má to svou atmosféru a koupit se tu dá všechno.

Přístaviště na konci mola. Některé lodě jsou hodně barevné.

Když zapadá slunce, je potřeba myslet na návrat. Noční jízda po ostrově může být nebezpečnější než ta denní. Naštěstí to máme domů 10 minut. 

U majáku v Bang Bao prodejkyně vaří tradiční jídla pro námořníky. Voní to, až nám to kroutí prsty u nohou, ale jsme dost nasycení. Přežírat se nechceme. Tak rychle zpátky. Než vjedeme do lesa na cestu k Tropical Beach, už je tma. Objevujeme malou  rodinou jídelnu, kde vaří tradičně a hned vedle dělají šejky. Tohle všechno v příštích dnech ochutnáme. Následující večer to je tradiční venkovská směs z vepřového a další den lesní kari. Cena? Proti resortu poloviční. Atmosféra? Rurální.

V dalších dnech plánujeme přesun rychlým člunem na ostrov Koh Kood. Ubytování už máme zajištěno, tak snad to tentokrát půjde hladce. Jen nesmím zapomenout před cestou žvýkat antiblicí žvýkačku. Žvýkat! Žvýkat! Žvýkat....

20.2.2017

Co se dá psát o dni plném lenošení? Nic, prostě vegáč! Takže soráč! Takto to hodláme nyní dělat několik dní, než zase něco vymyslíme. Určitě musíme do města na motorce vyzvednout peníze, tak se porozhlédneme po okolí. 

19.2.2017

     Probouzíme se do poklidného rána. Mám pocit, že ze mě spadla veškerá úzkost týkající se našich přesunů a rezervací. Ubytování máme padesát metrů od moře v roztomilém šmoulím domečku v pobřežním háji. Je zde naprostý klid. Po všem tom cestování opravdový luxus. Jdeme na snídani.

     Snídani plánujeme lehkou, vyhýbáme se pečivu, tak si říkáme, že si dáme jen kafe a omeletu. To, co nás však čekalo, předčilo očekávání. Bufet s thajským jídlem, evropskou snídaní, tropickým ovocem, jogurty, musli, káva, čaj, džus, masové bochánky, šátečky s banánem a neskutečně milý, ochotný a úslužný personál se sepjatýma rukama v úklonu. Předsevzetí o omeletě šla stranou, museli jsme ochutnat vše, tedy odcházíme ze snídaně najedení na celý den.

     Po snídani se vydáváme po asi kilometrové pláži zajistit ubytování na jednu noc, kdy už bylo plně obsazeno a hned v druhém rezortu máme štěstí na obyčejný bungalow. Takže teď máme střechu nad hlavou zajištěnu. Procházkou jdeme až na konec pláže, kde Martinka u silnice objeví půjčovnu motorek za 200 bathů na den a malý krámek. Vše je podle našich představ naplněno a můžeme se vrátit do našeho resortu Koh Chang Tropical beach, který už teď milujeme. Marťa se hodně věnuje sluníčku na pláži, já si čtu na internetu ve stínu. Pohodový den.

     Zjišťujeme, že se zde každý večer přímo na pláži koná barbecue. Přicházíme před západem slunce. Přímo na pláži v těsné blízkosti moře jsou naaranžovány louče a stolky. Na dlouhé kanoi jsou v ledu poskládány ryby, krevety, mušle, masové špízy a vedle salátový bar. Filmová romantika. Večeříme v mihotavém světle loučí, vlnky nám šplouchají u nohou, z pobřežního baru se line příjemná, neagresivní hudba. Já mám vepřový špíz, zapečenou bramboru, grilovanou kukuřici a syrový zeleninový salát s lahodnou studenou omáčkou. Marťa má mušle, mnohem větší než slávky, se stejnou přílohou. Luxus nemusí být drahý.  

18.2.2017

      V 8,00 nám letí letadlo z Luang Prabang do Bangkoku. Musíme tam být dvě hodiny předem, tedy v 6,00. Abychom se stihli zapakovat a přesunout se, vstáváme v 5,00. Měl by na nás ve třičtvrtě na šest čekat Martinky tuktuk, kterého večer domluvila. Nečeká, asi chytil lepší džob nebo není přesný. Nehodláme riskovat, že tuktuky, které jsou na hlavní, nám ujedou. Marťa to hned vyřeší a jedeme za stejnou cenu, kterou domluvila včera. Žádný problém, na letišti jsme za 15 minut.

     Dnešní den bude hodně dlouhý, plný nejistot, protože tam, kam se chceme na thajském ostrově Koh Chang dostat, nemáme potvrzenou rezervaci, resp. jí máme zrušenou. Musíme tam ale přijet, protože storno poplatek je 100 procent ceny ubytování a to jim nechat nechci, když vina je na Booking.com. Čeká nás tedy cesta z Bangkoku do přístavu v Tratu, min. 6 hodin, potom trajektem na ostrov a pak se ostrovem dostat na jih. Marťa nějaké informace připravila, abychom byli orientovaní v čase a místě, ale já jsem z toho, že dnes není nic jisté, docela nervózní.

      Pro jistotu se jdeme hned odbavit a hele, moje letenky, které jsem koupil na Kivi.com fungují. Tenhle prodejce se mi začíná líbit. Jsou na něm letenky celého Aseánu, což u českých prodejců nejde. Protože se vracíme do Thajska, ještě si nejsme jistí, jak probíhá opakovaný vstup, zda po nás nebudou chtít víza nebo kolik nás budou stát. No ale, zatím všechno klape. Loučíme se s Laosem.

     Letadlo odlétá načas, let trvá hodinu a čtyřicet minut na hlavní letiště v Bangkoku. Jídlo na palubě, se kterým jsme ani nepočítali, nemělo chybu, personál Lao airlines byl opravdu milý. Marťa straší, že nám zatím vše nějak vychází, že se to někde musí posrat. Procházíme thajským imigračním a nic nechtějí. Dostáváme nové vstupní vízum do pasu a vítejte v Thajsku. Bezva! Tak teď honem najít stánek dopravní společnosti u východu 8, kde mají prodávat lístky na minivany na Koh Chang. Informace z netu byla chybná, není to v nejnižším podlaží, ale v prvním. Trochu hledáme, nervy, chceme chytit spoj v 11,00. Máme to! „Hello, potřebujeme dva lístky do minivanu..“ Odpověď je zdrcující. „Je plno.“ Můžete počkat na další spoj ve 14,00. Marťa zkouší být otravná, že už se nedostaneme tam, kam potřebujeme, ale neúspěšně. Ahoj babi, tak jsme došli!

     Vyjdeme východem 8 ven, hned u něj je místo pro kouření. Musím dát cigaretu, abychom promysleli další plány. Budeme tedy muset počkat. Na ostrov se dostaneme, kdo ví, kdy v noci, trochu se to komplikuje, když nemáme ubytování. Čekání bychom mohli strávit v letištní hale, někde dáme kafe, zahrajeme karty. Jak to všechno šlapalo, tak najednou stojíme. Ještě se nechci zvedat, dám si ještě jednu cigaretu. Když dokuřuji, z východu 8 vybíhá prodejkyně a rovnou k nám. Z nějakého důvodu si nás pamatuje, asi jak byla Marťa úporná. „Vy chcete jet v jedenáct?“

      Vůbec nevíme, co se stalo. Společnost normálně zrušila linku minivanem a místo toho nasadila bus, který mimořádně jede bez zastávky až do přístavu. Ve stejné ceně je i trajekt a za příplatek převoz na ostrově minivanem až k ubytování. Nevěříme! Kdybychom nezůstali na zadku, protože jsem si chtěl zakouřit a odešli do několikapatrového letiště, tahle šance by byla fuč! Díky Buddho, jsme zase ve hře!

      Autobus neměl chybu. Sedadla jako v první třídě Lufthansy a thajské silnice jako zrcadlo. Když se prokoušeme velkoměstskou zácpou, zastavujeme na přestávku v motorestu, kde se stihneme najíst, napít, vyč..rat i políbit. Za pět hodin jsme v přístavu. Znovu do kanceláře, nahlásit cílovou destinaci, dostaneme nálepku na tričko, podle které nás řidiči na ostrově naloží do těch správných minivanů. Trajekt jede v 5,00, na ostrov jede asi 30 minut, je to dobré, budeme tam za světla. Zatím to šlape!

     A šlape to i dál. Na ostrově nasedáme do správného vozu, řidič poskládá zavazadla podle vzdálenosti, kdo kam jede a znovu si to ujasňuje. Asi po čtvrt hodině jízdy zastavujeme v další kanceláři, kde zaplatíme avizovaný příplatek za odvoz až k ubytování. My jsme samozřejmě nejdál, ale příplatek cca 100,- Kč se vyplatí. Jedem dlouho, víc jak hodinu. Ostrov je hornatý, silnice samá zatáčka a do prudkého stoupání či klesání. První část cesty je pro nás šok. Projíždíme tím nejturističtějším územím, jaké si dovedeme představit. Je to oblast White sand beach, kde je hotel vedle hotelu, obchod vedle obchodu, lidí jak na bále. Sem se jezdí hlavně za zábavou a nočním životem. Spolucestující jsou postupně vysazováni u svých resortů, až jsme zbyli poslední. Venku je tma jako v ranci, resorty zmizely, uhýbáme na prašnou cestu a jedeme lesem. Tohle bude průšvih!

      Jsme na místě. To, co vidíme, nevypadá zle. Teď musíme nasadit taktiku alá debil. „Zde je naše rezervace, prosím.“ Vedoucí recepce je neskutečně slušný a úslužný člověk. Chyba prý není na jejich straně, ale na straně Bookingu. S Marťou jsme si řekli už dopředu, že je nebudeme nijak tepat, že se musíme domluvit na tom, aby nám zajistili nocleh. Jenže s tímhle pánem nemusíme nijak taktizovat. Jsou plně obsazení! Ukazuje nám plán ubytování a nakonec nacházíme jeden bungalow na dnešní noc volný, s tím, že ráno se musíme přestěhovat do jiného, který se mezitím uvolní. Další noc nic volného není, to bude na nás si něco najít, a pak další čtyři noci tu máme už svůj domeček. No, kdo by to nebral, že? A se snídaní!

     Bungalowy jsou luxus. Kruhová zděná chýše, uprostřed postel s moskytiérou, lednice, teplá sprcha, veranda a padesát metrů do moře. Teprve teď z nás padá napětí a ještě stále nevěříme tomu, jak se věci poskládali. Stačilo málo a nedali jsme to a zůstali trčet někde na trase. Když jsem platil ubytování, přijeli dva mladí na motorce a hledali ubytování. Kdybychom tu nebyli, vzali by ten poslední volný bungalow.

      Všude kolem tma, jen šumění moře. Jaké to bude, až se rozední? Jaká bude snídaně? Neudělali jsme chybu, že jsme to vzali na sedm dní? Vybral jsem tohle místo jen podle recenzí, map Google a intuice. Ale postel je móóóc příjemná.

17.2.2017

       Další ráno v Luang Prabang snídáme ovoce, které jsme večer koupili na trhu. Mango, vodní meloun, žlutý meloun, papayu, dračí ovoce, ananas. Zprávy z Bookingu žádné, nemá cenu to už tady řešit, budeme to muset nechat na Buddhovi. Teď musíme znovu zabalit batohy a připravit je pokojským na pokoji. Budeme se stěhovat do jiného pokoje, protože ten náš jsme měli jen na jednu noc, byl v akci, jinak je drahý. Druhou noc jsme nebukovali a tak je obsazený, až se uvolní levnější, tak nás sami přestěhují, zatím, co budeme ve městě. Slušná služba.

       Dnes nás čeká návštěva Královského paláce. Je zde hodně lidí, nejvíc ze všech však Číňanů. Těch je tu vůbec všude plno. Královský palác je skromný, není to jako v Bangkoku. Královská rodina zde žila ještě v šedesátých letech, než je komunisté vyhnali. Nesmí se zde fotit a zavazadla musí být uložena ve skříňkách na zámek. U vchodu je stánek se stříbrnými suvenýry, kde mají krásný stříbrný řetízek se zubem. Cena je vysoká, ale smlouváme. No a je můj. Dárek od zoubkové víly.

       Po prohlídce musíme najít nějakou kancelář, kde nám vytisknou zítřejší letenku do Bangkoku, kterou mám nahranou na klíči. Je to docela problém, vypadá to, že se všude bojí strčit si tu mou flashku do počítače, aby jim nezavirovala systém. Posílají nás od čerta k ďáblu, takže díky tomu projdeme i kousek novější části města. V jednom print centru neumí přečíst formát PDF, tak nakonec uspějeme ve svatebním salonu, kde s tím zase naopak nemají vůbec žádný problém. V Asii je prostě všechno trochu jinak.

      To, že jsme se opět báječně najedli, už nebudu trapně zdůrazňovat, ale moje kachna a Martinky krevety byly prostě skvělé. Navštívíme ještě dva chrámy, v jednom připravují slavnost a asi třicítka starších dam zde vytváří z květina a zelených listů a dalších propriet dary Buddhovi. Poté se vracíme převzít náš nový pokoj, já si vyzvednu voňavé prádlo a znovu vyrážíme do města. Včera jsme byli na masáži nohou, mě masíroval transexuál, Martinku hluchoněmá. Dnes chceme zajít na celotělovou masáž. Jsou tu opravdu levné a stojí to za to. Po masáži se zastavíme u stánku „pod sluncem“ a prodavačka si nás pamatuje, že chceme shake bez cukru. To potěší, když zde prochází stovky lidí. Ještě se tu musíme zastavit.

      Znovu se vracíme na pokoj, musím už konečně dopsat blog, Marťa si čte knihu, kterou ulovila v hotelové knihovničce, a tak trochu odpočíváme. Chceme jít po setmění na večerní trh, kdy vše svítí barevnými světly, celá hlavní ulice je uzavřená a prodavači všeho možného mají rozprostřené své obchůdky na plachtách přímo na silnici. Je také potřeba nasytit hladové žaludky, a tak se vracíme na trh s jídlem, kde nakonec skončíme u prodavače čerstvých, grilovaných ryb, nadívaných citronovou trávou. Po jídle opět procházkou až za Královský palác, kde je naše prodavačka „pod sluncem“, dát si dobrý shake. Je to daleko, navrhuji, že si shake dáme kdekoli jinde. Marťa ale drží tradici, takže nakonec nás to tam přitáhlo. Jak tak stojím a objednávám, vidím povědomý obličej. Angličanka Rachel a Slovinka Tina tu sedí u stolu! Holky z Gibon experience! To bylo radostné shledání. Holky pištěly, mi překvapením skoro taky. Přijely dnes v pět odpoledne pomalou lodí po Mekongu. Tak proto jsme sem museli na ten shake dojít. Bylo hodně povídání, vzpomínání a nakonec loučení. Musíme se jít zbalit. Cesta pokračuje.

     Ranní odvoz na letiště by nám zajistil hotel. Prý je to brzy ráno, tak za 100.000,- kipů. Tohle Martinka rozumně odmítla. Určitě ráno před šestou seženeme tuktuk. Když večer odcházíme z hotelu, jde k prvnímu tuktukáři a na férovku ho na ráno objedná, za 50.000,- kipů. Jak to ta moje holka dělá, nevím, ale když jsme se vraceli zpátky, sám se k nám hlásil, že si pamatuje, a že ráno bude před hotelem čekat.

16.2.2017

     V půl šesté ráno jsme se vysypali z autobusu a Marťa hned domlouvá tuktuk. V tomhle je neskutečně akční. Já se zatím rozkoukávám a zajišťuji bezpečnost s kloboukem zaraženým hluboko do čela. Nasazovat si sluneční brýle pro zvýšení efektu drsného hocha nemá smysl, protože je tma jako v pytli. Když si uvědomím, že jsme v Laosu a lidé jsou zde opravdu milí a laskaví, odhazuji poslední zbytky ostražitosti a nasedáme. Do centra je to kousek, jsme u hostelu My Lao Home za deset minut. V recepci nám řeknou, kde si můžeme uložit věci a umýt se, pokoj bude připravený po dvanácté hodině.

     Na ulicích klečí mnoho lidí s košíčky rýže a jiných potravin a očekávají procesí mnichů, kteří takto každé časné ráno obchází město s proutěnými košíky, kam si ukládají potravinové dary. Zastavujeme se na ranním trhu a dáváme oblíbené lao kafé. V Lonely Planet se píše, že v Luang Prabangu je mnohem dráž než v jiných oblastech. My si to nemyslíme. Umíme a nebojíme se jít tam, kam chodí obyčejní lidé. Jíme a pijeme za směšné ceny proti těm, které jsou v podnicích pro turisty hned u dražších hotelů.

     Než nám připraví pokoj, máme spoustu času obejít chrámy, projít se po nábřeží Mekongu a v uličkách starého města, kde i poobědváme tak výborné laoské jídlo, že se mi ještě teď zbíhají sliny. Kousky vepřového masa, zázvor, cibule, chili, ústřicová omáčka, mňam! Cena? Poloviční proti turistickým restauracím. Pak ještě procházíme krámky stříbrotepců, kteří jsou zde vyhlášení svou zručností, zajdeme na mango shake bez cukru k prodavačce, která má na domě nad sebou velké slunce a udělala shake hustý jako přesnídávku. Tak sem se ještě vrátíme, protože ho dělá nejlepší.

     Když se ubytujeme, krásný, tradiční exteriér i interiér, odnesu prádlo do protějšího gesthousu k vyprání. Chtějí jen 2USD za 2 kila prádla k vyzvednutí za 24 hodin. Naší spokojenost naruší náhlá zpráva z ubytování na ostrově Koh Chang v Thajsku, kam se budeme přesouvat pozítří. Prý neobdrželi finanční garanci a proto je rezervace zrušena! Tak v tu chvíli jsem myslel, že se pose..! Rezervace je zaručena kreditní kartou, ta je v pořádku, v podmínkách mají, že mohou zaslat informaci k úhradě PayPalem, nic neposlali, prostě to tam někdo podělal a nám posílají zprávu, že se omlouvají za nepříjemnost! Okamžitě komunikujeme emailem s ubytováním i s Booking.com, ale stále stejné, Booking raději neodpovídá. Takže tam jedeme na blint, jen abych dohodl zrušení peněžního storna. O to, že bychom si nenašli ubytování na ostrově nemám strach, ale tohle místo jsem dlouho hledal, takže mi to úplně vzalo dobrou náladu a do noci jsem byl rozvrzaný. I taková překvapení člověka na cestě potkají, ale zmeškání letadla je asi dražší. Navíc, Martinka mě pořád uklidňovala a rozptylovala, takže nakonec při procházce večerním trhem, kde jsme si dali čerstvou, luxusní, grilovanou rybu, jsem tu situaci začal trochu akceptovat. Nakupujeme nějaké tradiční dárky na nočním trhu a jdeme brzy spát. Ráno moudřejší večera.  

15.2.2017

     Budíček je v 6,45 hod. Dobrovolný pro ty, kteří si chtějí navíc udělat malý okruh na ziplinech, než bude připravena snídaně. Raději si malinko přispím, ranní rozjezd mám velmi pomalý. Na stromě zůstávám sám s Angličankou. Marťa se rozhoduje pokořit ranní džungli. Všude kolem je plno zvuků, slunce pomalu ozařuje koruny stromů pod námi. Příhodný čas pro meditativní pohroužení.

     Snídaně probíhá ve veselém duchu, vyprávíme si zážitky z nočního probouzení se, kvůli zvukům krysy a jiných nočních vetřelců. Poté balíme, nasadit kladku a vzzzzzzzzzz! Lan nás čeká už asi jenom devět, zato delší přesuny mezi nimi. Opět stoupáme a klesáme, procházíme bambusovou džunglí, nasloucháme zvukům přírody. Mezi jednou a druhou přicházíme do malého tábořiště u řeky, kde nám místní připravují oběd. Asi za půl hodiny dorazí i velká skupina a rozhodně mezi nimi není taková atmosféra, jako u nás. My děláme společné foto, s Tínou ze Slovinska domlouváme její návštěvu v Praze. V té větší skupině prý šli spát už v půl osmé. Z naší skupiny se všichni shodujeme, že jsme si to spolu užili a že nás to spolu bavilo.

     Opět nasedáme na nákladní tuktuky a jedeme zpět do Houay Xai. Cesta džunglí po prašné a vymleté cestě trvá třičtvrtě hodiny a na korbě se mlátíme jak nudle v bandě. Ve vesnici, která to utrpení ukončila asfaltovou silnicí, se loučíme s našimi průvodci, Kee mě říkal papá a Martince mamá, a pokračujeme. Po třetí jsme zpátky v kanceláři Gibon experience, tak jen znovu přebalit batohy, vysprchovat se, něco pojíst a čekat na odvoz na noční autobus do Luang Prabangu, královského města Laosu.

      Zatím to vypadá, že v Laosu veškerá organizace skvěle funguje. V pět přijíždí tuktuk a odváží nás na autobus. Je to VIP, tzn. lůžkový a my máme lůžka hned za řidičem. No, je to spíš taková dvoupalanda, nad námi je další lůžko a přes uličku to samé. Lůžko je ale dlouhé 2 metry, tak se můžeme pěkně natáhnout. Autobus je nacpaný k prasknutí, na poslední chvíli ještě přibere pár cestujících do Luang Namthy, ale protože nemají plnohodnotná místa, stráví čtyři hodiny na zemi v uličce. My se pomalu propadáme do blouznivého bezvědomí ve snaze usnout. Když autobus konečně opustí horské klikaté silnice, spíme asi tvrdě, protože jsme najednou v Luang Prabangu. Po jedenácti a půl hodinách. Takže, nebylo to tak strašné.