Noc byla hrůza. Časový
posun znamená pro naše těla, že o půlnoci místního času máme
šest hodin večer. Doma chodíme spát tak kolem půlnoci, takže
jsme byli moc rádi, když jsme tady usnuli někdy ve čtyři ráno.
Ještě v deset dopoledne jsme se tvářili jako „vyvoraný myši“.
Chiang Mai je rušné
velkoměsto. Pohybujeme se jen ve staré části, která je obehnaná
hradbami. I tady je to velmi rušné, klid je možné najít jen v
areálech klášterů, zde je ovšem zase mnoho turistů. Velkou
většinu tvoří Číňané, zřejmě proto, že do Číny je to
kousek. Město je opravdu dobré využít jako základnu pro tripy do
okolí, které tady organizují cestovky, většinou čínské, které
jsou na každém rohu. My jsme se dopoledne vydali lovit nějakou
snídani a potom zajistit přesun do Chiang Rai, což je blíž k
laoským hranicím. K příjemnějším útrapám cestování po
vlastní ose patří schopnost organizace a jazykové vybavení.
Tohle perfektně zvládá Marťa. Asi v šesté kanceláři se jí
podaří domluvit s mladou číňankou přesun minivanem rovnu do
Laosu, jenom z krátkou zastávkou v Chiang Rai, kde bychom se mohli
podívat na Wait Temple. Cena pro jednoho pouhých 550 bathů. To
jsme museli vzít! Já už to chtěl vzdát a jít si koupit na
nádraží lístek na autobus.
Zbytek odpoledne
navštívíme zbylé kláštery a slavnost Dne květin, kde všichni
obdivují záhony tulipánů. Asi je tu neznají. Zaujali nás
květinové alegorické, květinové vozy, které byly posety
drobnými kvítky v tisících kusech a výjevy na nich byly z
různých částí květů vyvedeny do nejmenších detailů. Zašli
jsme také do restaurace, kde jsme si vybrali rybí filety v
těstíčku, vypadalo to nádherně. Na talíři jsme zjistili, že
je to obalená cuketa. Hold jsme se nezeptali, tak jsme si to museli
spapat. Jíme zdravě, ne?
V podvečer jsme
navštívili ještě jeden starý klášter hned proti hradbám za
hlavní silnicí a kousek od něj jsme se nechali zlákat do zrovna
otvírané restaurace You Can eat, tedy sněz, co chceš. To už
nebylo tak zdravé, ne proto, že bychom jedli nezdravě, ale proto,
že jsme se přežrali. Na stolku jsme měli vařič a gril a k
dispozici od zeleniny, přes maso a mořské plody vše, včetně
ovoce, sushi a sladkostí. Prostě prasárna, až nám gril začal
hořet, do polívky jsem si dali vařit mušle, které už byly
uvařené a když jsme odcházeli, slíbili jsme si, že už tohle
nikdy neuděláme. Od zítra už jen rýže!
historka se žranicí nás oba rozesmála, zdravíme z Machu Picchu, takže z druhé strany světa, ať se vám ten jetleg brzo vstřebá, Ivane píšeš to moc hezky a chápu, co máš na mysli s tou leností psát:) papa LD
OdpovědětVymazat