Asi 80 km od Bangkoku leží město Ayutthaya. Nachází se zde rujny starého, původního hlavního města thajského království. Když ho Barmánci vyplenili, stal se hlavním městem Bangkok. Máme možnost tam jet vlakem, což je dost komplikované nebo si koupit na Khao San v první kanceláři jednodenní trip. Vzhledem k tomu, že už jsme dost ucestovaní, volíme druhou variantu a necháme se tam odvézt a zase nás přivezou skoro až k hostelu. Včera večer jsme domluvili, že budeme za deset minut sedm před kanceláří, kde nás nabere minivan. Jsme tam už ve třičtvrtě. Ještě v půl osmé tam stále trčíme. Pozorujeme tedy ranní rytmus na Khao San, uklízeče, co likvidují tuny odpadků po noční pařbě a alkoholem zmožené turisty, vracející se tuktuky do svých hostelů po prohýřené noci. Skoro po hodině čekání už se ozveme a kancelář někam telefonuje, až pro nás přijede bába na motorce se slovy: "Follow me!", a zase odjíždí. Vydáváme se tedy pronásledovat motocykl, což naštěstí v ranní prázdné ulici nebyl problém, protože viditelnost byla až 200 metrů. Bába zastavila u jiné kanceláře a tam si nás přeprodali a mohli jsme nasednout do minivanu. Seděl tam s námi mladý Francouz, který už byl dle pokynů této cestovky na smluveném místě v 6,15, což jsme ocenili a hned si připadali lépe. Kolem osmé se vůz naplnil a mohli jsme vyrazit. Vypadá to na trip měsíce.
 |
| První zastávka u jakéhosi pomníku obklopeného kohouty. Smysl nám nějak unikl, nicméně jsme zde měli k dispozici tolik času, že jsme mohli čekat, až zakokrhají. Organizace výletu nerozlišovala atraktivnost místa a množství zajímavostí k vidění. Standardně jsme všude měli třičtvrtě hodiny. |
 |
| Po bohatém bufetovém obědě, který byl v ceně, jsme se konečně dostali k centrálním rujnám. Toť snad jediné zajímavé místo. K úplnému vstřebání nám chyběl čas, tedy klasicky na Japonce, sužovalo nás vedro 43 stupňů a navíc, Martinka včera snědla nějakou shnilou krevetu a začala pod vlivem dehydratace pociťovat následky. Celková slabost, pocity na zvracení. Chudinka si to moc neužila, spíš to protrpěla. |
 |
| Ale drží se statečně. |
 |
| Martinka sedí ve stínu a mne vyslala udělat fotodokumentaci. Místo je to krásné, vše je přístupné, žádné omezení. |
 |
| Zbytky sloupového chrámu |
 |
| U tohoto slůněte jsme trochu pookřáli, ale jeho páníček pořád vykřikoval, že chce za foto 50 báthů. Když je nedostal, dal slonovi pokyn, aby zacouval mimo dosah fotoaparátů. Že jsme koupili koš kukuřice, se kterým nás odeslal krmit velké slony hned vedle, ho nezajímalo. Byl jsem už nervózní, protože náš čas k odjezdu se blížil, ale Marťa by si s ním ještě ráda hrála, s tím slonem, samozřejmě, jenže bohužel, jsme účastníci zájezdu. |
 |
| Opouštíme tedy Ayuattuyu. Než nás všechny poskládali do připravených minivanů podle toho, kdo kam jede, byl to trochu zmatek, navíc někteří turisté jsou ze všeho tak vyjetí, že si ani nejsou schopni zapamatovat, s jakým autem přijeli, pořád jim není něco jasné, trochu to vypadalo, jako školní výlet imbecilů. Přesto se to průvodcům nakonec povedlo, nastrkat vyvalíny do aut a odjet. Bylo takové vedro, že klimatizace už foukala teplý vzduch, voda v lahvích se vařila a před Bangkokem doprava na stupni čtyři. Už se nemůžeme dočkat sprchy a vychlazeného pokoje. Martince je stále hůř a hůř. I já jsem tak dehydratovaný, že po příjezdu do sebe dostanu litr a půl tekutiny, jen to syčí. Večer už Marťa svolí, že si vezme můj dezinfekčí přípravek a za chvíli jde všechno ven. A protože každá pohádka má šťastný konec, ráno už jsme fit a můžeme vstříc dalším dobrodružstvím. |
Žádné komentáře:
Okomentovat