7.3.-8.3.2017

     Poslední dva dny chceme věnovat nakupování a Martinka touží navštívit Sirocco Sky bar na State Tower bulding, což je nějaký nejvýše položený, otevřený bar nebo co, prý je z něj krásný pohled na celý Bangkok. Natáčel se zde trhák Pařba v Bangkoku, tak prý tam musíme. Má to jeden háček, je tam přísný dress code, to znamená kalhoty a košile, uzavřená obuv pro pány a šaty pro dámy, ty můžou mít lodičky, žádné sportovní oblečení. To ale znamená, že si musím koupit košili. Vydáváme se po kanále lodí do Siam Centra, kde jsou obrovské nákupní domy. Jsou tak obrovské, že jsme zde strávili celé odpoledne. Abych to zkrátil, odcházíme už za tmy a já mám dvoje kalhoty a košili. Samozřejmě, že také došlo na sushi. Nechci říct, že jsme se přejedli, ale když si na stole můžeme vařit, co chceme, protože kolem nás jezdí od zeleniny až po krevety vše, k dispozici je sushi bufet, pití a zmrzlina a máme na to hodinu a půl, odcházíme jako cvalíci. Prostě zábrany šly stranou.

     Druhý den ještě dokupujeme nějaké dárky na Khao San a chystáme se vyrazit na trhák ve městě, do Sky baru. Dress code dodržujeme, za uzavřenou obuv volíme naše pětiprsťáky. Jinou ani nemáme. Řekl bych, že vypadáme skvěle, rozhodně ne jako baťůžkáři. Opět jedeme lodí na Siam a zde ještě chceme koupit košile, protože jsou opravdu levné a Marťa má vyhlídnutou kabelku. Krám s košilemi nemůžeme najít, obchoďák je bludiště, ale asi po hodině jsme úspěšní. Košili, co jsme chtěli, už nemají, přesto si odnáším dvě jiné. Nekup to, za ty prachy! V druhém obchoďáku celkem rychle nacházíme co jsme vůbec nehledali, zase jiný sushi bar. Říkali jsme si, že dnes to vynecháme, protože jsme si to včera užili, a že vlastně vůbec nemáme hlad. Byli jsme na sebe tak přísní, až jsme seděli za stolem a už jsme vařili. A to nepřeberné množství různého sushi, tak vynikající, že se to nedá zprostředkovat. Tedy, místo nakupování a přesunu do Sky baru, zase žereme.

     Najít obchůdek s kabelkou nebyl takový problém, prodavačka si nás pamatovala ze včerejška a dokonce držela i cenu. Ještě bych smlouval, kdyby se tam nepřichomejtla bába, co se jí kabelka taky líbila, tak jsem neriskoval. Máme vše, tak hurá na mrakodrap. Podle Marti se musíme přesunout metrem do oblasti Silom. U pokladny kupuji dva lístky a pokladní nám vysvětluje, že ne, že pojedeme do jiné stanice. Moc jí nerozumíme, proč tak prudí. Až když pochopíme, že nejsme v metru, ale na Sky line, podvolíme se. Zatím je to sranda, ale ještě přituhne.

     Podaří se nám vystoupit na správné stanici nadzemní dráhy, což je sice zcela jinde, než bychom měli a vydáváme se pěšky k mrakodrapu. Podle některých informací od různých kolemjdoucích nás čeká 15 až 30 minut chůze, je prý lepší si vzít taxi. Jsme tedy někde jinde, ale statečně pokračujeme. Tuktukáři, kteří se nám nabízejí, chtějí kolem 300 báthů, nejsme blbí. Když jsme ušli asi 5 km, narazíme na tuktukáře, který chce kupodivu jenom 70 báthů. Ani nesmlouvám, protože cena je super. Šťastně nasedáme, nohy si odpočinou. Popojeli jsme 200 m! Do cíle! Za 70 báthů! Že to kluk neřekl, že mrakodrap je před námi?

     Další překvapení nás čekalo u výtahu, kde nás sice hezky přivítali, ale nepustili. Naše pětiprsťáky jsou prý sportovní obuv a v té nás tam nemohou pustit. Tedy po všech těch útrapách a ladění oblečení stojíme 64 pater před cílem a konec? Vzdáme to? Nikdy! Nás nedostanou! Jdem si koupit boty. Za chvíli najdeme obchoďák, výběr sice nic moc, už to vzdávám, venku už je tma, západ slunce určitě neuvidíme. Jenže pohled na Martinku, pro kterou je dobytí Sky baru snad životním snem, mi trhá srdce. Ne, prostě zrujnuji kreditky, nějaké boty koupíme a dostaneme se tam. A taky, že jo!

     Vyjíždíme do 64tého patra, kde je na střeše ten světový, pod širým nebem otevřený bar. Hostesky a hostesáci mají ruce sepnuté a klaní se, ukazují nám každý schod a směrují k baru. Podmínkou je zde totiž konzumace. Za Coca colu chtějí jenom 250,- Kč. Naštěstí je tu tolik lidí, že se nám zdárně daří unikat pozornosti obsluhy a můžeme se nerušeně věnovat pohledům na barevně svítící Bangkok. Za mě, žádná pecka to není, z letadla je to podobné, ale Martinka je spokojená.

     Když opouštíme budovu, přímo před ní je rozložená babča se stovkou párů obuvi a malým fundusem. Půjčuje za malý obnos boty i oblečení těm, kteří nesplňují dress code. Kde byla před hodinou?!

     Zpáteční cestu již neriskujeme dopravními experimenty a rovnou bereme tuktuk. Vyjednáme dobrou cenu a za 20 minut jsme na Khao San, kde za ušetřené báthy ve Sky baru opravdu zapaříme. Dám si ledovou kávu a Martinka Ginfiz. Nasáváme atmosféru, pozorujeme to nekončící mraveniště všech národností světa a jsme spokojení. Já mám díky nebeskému baru plný batoh hadrů a navíc polobotky, Martinka má svou kabelku a v peněžence nám zbylo 400 báthů. Pařba v Bangkoku končí, ráno v devět odjíždíme na letiště. Milujeme Bangkok!

Ano! Opravdu jsme na střeše toho známého Sky baru Sirocco v Bangkoku!