7.3.-8.3.2017

     Poslední dva dny chceme věnovat nakupování a Martinka touží navštívit Sirocco Sky bar na State Tower bulding, což je nějaký nejvýše položený, otevřený bar nebo co, prý je z něj krásný pohled na celý Bangkok. Natáčel se zde trhák Pařba v Bangkoku, tak prý tam musíme. Má to jeden háček, je tam přísný dress code, to znamená kalhoty a košile, uzavřená obuv pro pány a šaty pro dámy, ty můžou mít lodičky, žádné sportovní oblečení. To ale znamená, že si musím koupit košili. Vydáváme se po kanále lodí do Siam Centra, kde jsou obrovské nákupní domy. Jsou tak obrovské, že jsme zde strávili celé odpoledne. Abych to zkrátil, odcházíme už za tmy a já mám dvoje kalhoty a košili. Samozřejmě, že také došlo na sushi. Nechci říct, že jsme se přejedli, ale když si na stole můžeme vařit, co chceme, protože kolem nás jezdí od zeleniny až po krevety vše, k dispozici je sushi bufet, pití a zmrzlina a máme na to hodinu a půl, odcházíme jako cvalíci. Prostě zábrany šly stranou.

     Druhý den ještě dokupujeme nějaké dárky na Khao San a chystáme se vyrazit na trhák ve městě, do Sky baru. Dress code dodržujeme, za uzavřenou obuv volíme naše pětiprsťáky. Jinou ani nemáme. Řekl bych, že vypadáme skvěle, rozhodně ne jako baťůžkáři. Opět jedeme lodí na Siam a zde ještě chceme koupit košile, protože jsou opravdu levné a Marťa má vyhlídnutou kabelku. Krám s košilemi nemůžeme najít, obchoďák je bludiště, ale asi po hodině jsme úspěšní. Košili, co jsme chtěli, už nemají, přesto si odnáším dvě jiné. Nekup to, za ty prachy! V druhém obchoďáku celkem rychle nacházíme co jsme vůbec nehledali, zase jiný sushi bar. Říkali jsme si, že dnes to vynecháme, protože jsme si to včera užili, a že vlastně vůbec nemáme hlad. Byli jsme na sebe tak přísní, až jsme seděli za stolem a už jsme vařili. A to nepřeberné množství různého sushi, tak vynikající, že se to nedá zprostředkovat. Tedy, místo nakupování a přesunu do Sky baru, zase žereme.

     Najít obchůdek s kabelkou nebyl takový problém, prodavačka si nás pamatovala ze včerejška a dokonce držela i cenu. Ještě bych smlouval, kdyby se tam nepřichomejtla bába, co se jí kabelka taky líbila, tak jsem neriskoval. Máme vše, tak hurá na mrakodrap. Podle Marti se musíme přesunout metrem do oblasti Silom. U pokladny kupuji dva lístky a pokladní nám vysvětluje, že ne, že pojedeme do jiné stanice. Moc jí nerozumíme, proč tak prudí. Až když pochopíme, že nejsme v metru, ale na Sky line, podvolíme se. Zatím je to sranda, ale ještě přituhne.

     Podaří se nám vystoupit na správné stanici nadzemní dráhy, což je sice zcela jinde, než bychom měli a vydáváme se pěšky k mrakodrapu. Podle některých informací od různých kolemjdoucích nás čeká 15 až 30 minut chůze, je prý lepší si vzít taxi. Jsme tedy někde jinde, ale statečně pokračujeme. Tuktukáři, kteří se nám nabízejí, chtějí kolem 300 báthů, nejsme blbí. Když jsme ušli asi 5 km, narazíme na tuktukáře, který chce kupodivu jenom 70 báthů. Ani nesmlouvám, protože cena je super. Šťastně nasedáme, nohy si odpočinou. Popojeli jsme 200 m! Do cíle! Za 70 báthů! Že to kluk neřekl, že mrakodrap je před námi?

     Další překvapení nás čekalo u výtahu, kde nás sice hezky přivítali, ale nepustili. Naše pětiprsťáky jsou prý sportovní obuv a v té nás tam nemohou pustit. Tedy po všech těch útrapách a ladění oblečení stojíme 64 pater před cílem a konec? Vzdáme to? Nikdy! Nás nedostanou! Jdem si koupit boty. Za chvíli najdeme obchoďák, výběr sice nic moc, už to vzdávám, venku už je tma, západ slunce určitě neuvidíme. Jenže pohled na Martinku, pro kterou je dobytí Sky baru snad životním snem, mi trhá srdce. Ne, prostě zrujnuji kreditky, nějaké boty koupíme a dostaneme se tam. A taky, že jo!

     Vyjíždíme do 64tého patra, kde je na střeše ten světový, pod širým nebem otevřený bar. Hostesky a hostesáci mají ruce sepnuté a klaní se, ukazují nám každý schod a směrují k baru. Podmínkou je zde totiž konzumace. Za Coca colu chtějí jenom 250,- Kč. Naštěstí je tu tolik lidí, že se nám zdárně daří unikat pozornosti obsluhy a můžeme se nerušeně věnovat pohledům na barevně svítící Bangkok. Za mě, žádná pecka to není, z letadla je to podobné, ale Martinka je spokojená.

     Když opouštíme budovu, přímo před ní je rozložená babča se stovkou párů obuvi a malým fundusem. Půjčuje za malý obnos boty i oblečení těm, kteří nesplňují dress code. Kde byla před hodinou?!

     Zpáteční cestu již neriskujeme dopravními experimenty a rovnou bereme tuktuk. Vyjednáme dobrou cenu a za 20 minut jsme na Khao San, kde za ušetřené báthy ve Sky baru opravdu zapaříme. Dám si ledovou kávu a Martinka Ginfiz. Nasáváme atmosféru, pozorujeme to nekončící mraveniště všech národností světa a jsme spokojení. Já mám díky nebeskému baru plný batoh hadrů a navíc polobotky, Martinka má svou kabelku a v peněžence nám zbylo 400 báthů. Pařba v Bangkoku končí, ráno v devět odjíždíme na letiště. Milujeme Bangkok!

Ano! Opravdu jsme na střeše toho známého Sky baru Sirocco v Bangkoku!

6.3.2017

     Asi 80 km od Bangkoku leží město Ayutthaya. Nachází se zde rujny starého, původního hlavního města thajského království. Když ho Barmánci vyplenili, stal se hlavním městem Bangkok. Máme možnost tam jet vlakem, což je dost komplikované nebo si koupit na Khao San v první kanceláři jednodenní trip. Vzhledem k tomu, že už jsme dost ucestovaní, volíme druhou variantu a necháme se tam odvézt a zase nás přivezou skoro až k hostelu. Včera večer jsme domluvili, že budeme za deset minut sedm před kanceláří, kde nás nabere minivan. Jsme tam už ve třičtvrtě. Ještě v půl osmé tam stále trčíme. Pozorujeme tedy ranní rytmus na Khao San, uklízeče, co likvidují tuny odpadků po noční pařbě a alkoholem zmožené turisty, vracející se tuktuky do svých hostelů po prohýřené noci. Skoro po hodině čekání už se ozveme a kancelář někam telefonuje, až pro nás přijede bába na motorce se slovy: "Follow me!", a zase odjíždí. Vydáváme se tedy pronásledovat motocykl, což naštěstí v ranní prázdné ulici nebyl problém, protože viditelnost byla až 200 metrů. Bába zastavila u jiné kanceláře a tam si nás přeprodali a mohli jsme nasednout do minivanu. Seděl tam s námi mladý Francouz, který už byl dle pokynů této cestovky na smluveném místě v 6,15, což jsme ocenili a hned si připadali lépe. Kolem osmé se vůz naplnil a mohli jsme vyrazit. Vypadá to na trip měsíce. 

První zastávka u jakéhosi pomníku obklopeného kohouty. Smysl nám nějak unikl, nicméně jsme zde měli k dispozici tolik času, že jsme mohli čekat, až zakokrhají. Organizace výletu nerozlišovala atraktivnost místa a množství zajímavostí k vidění. Standardně jsme  všude měli třičtvrtě hodiny. 

Po bohatém bufetovém obědě, který byl v ceně, jsme se konečně dostali k centrálním rujnám. Toť snad jediné zajímavé místo. K úplnému vstřebání nám chyběl čas, tedy klasicky na Japonce, sužovalo nás vedro 43 stupňů a navíc, Martinka včera snědla nějakou shnilou krevetu a začala pod vlivem dehydratace pociťovat následky. Celková slabost, pocity na zvracení. Chudinka si  to moc neužila, spíš to protrpěla.

Ale drží se statečně. 

Martinka sedí ve stínu a mne vyslala udělat fotodokumentaci. Místo je to krásné, vše je přístupné, žádné omezení. 

Zbytky sloupového chrámu

U tohoto slůněte jsme trochu pookřáli, ale jeho páníček pořád vykřikoval, že chce za foto 50 báthů. Když je nedostal, dal slonovi pokyn, aby zacouval mimo dosah fotoaparátů. Že jsme koupili koš kukuřice, se kterým nás odeslal krmit velké slony hned vedle, ho nezajímalo. Byl jsem už nervózní, protože náš čas k odjezdu se blížil, ale Marťa by si s ním ještě ráda hrála, s tím slonem, samozřejmě, jenže bohužel, jsme účastníci zájezdu.

Opouštíme tedy Ayuattuyu. Než nás všechny poskládali do připravených minivanů podle toho, kdo kam jede, byl to trochu zmatek, navíc někteří turisté jsou ze všeho tak vyjetí, že si ani nejsou schopni zapamatovat, s jakým autem přijeli, pořád jim není něco jasné, trochu to vypadalo, jako školní výlet imbecilů. Přesto se to průvodcům nakonec povedlo, nastrkat vyvalíny do aut a odjet. Bylo takové vedro, že klimatizace už foukala teplý vzduch, voda v lahvích se vařila a před Bangkokem doprava na stupni čtyři. Už se nemůžeme dočkat sprchy a vychlazeného pokoje. Martince je stále hůř a hůř. I já jsem tak dehydratovaný, že po příjezdu do sebe dostanu litr a půl tekutiny, jen to syčí. Večer už Marťa svolí, že si vezme můj dezinfekčí přípravek a za chvíli jde všechno ven. A protože každá pohádka má šťastný konec, ráno už jsme fit a můžeme vstříc dalším dobrodružstvím.

2.3.-5.3.2017

A ještě něco z mořského dna. Tyto potvory, asi sumýši, byli všude mezi kameny. Martinka si myslela, že to jsou nějaké zbytky lan porostlých řasou. Když to viděla, divila se, proč je na dně takový bordel.

Rybářská vesnice na Koh Koodu a molo přístavu.

Máváme v duchu do dáli zlatému Buddhovi na Koh Koodu.

     Život na ostrově Koh Kood se nám začal velmi líbit. Máme svůj pravidelný rytmus. V sedm na snídani, pak zabrat lehátko, plavání a relaxování. Večer se najíst a brzo spát. Oblíbili jsme si šnorchlování, neboť pod vodou je stále na co se dívat.

     V noci nás v bungalowu začalo navštěvovat nějaké zvíře. Pravděpodobně krysa nebo něco jako kuna. Pohybuje se mezi bambusovou střešní krytinou a podbitím. A právě skrze to podbití se chce dostat k nám. Dokáže tak hlasitě drápat dřevěné desky, jako kdyby bobr hlodal strom. Když nás to probudilo po půlnoci, nebyl to příjemný zážitek. Připadali jsme si jako v konzervě, do které se dobývá hladový medvěd. Škrábání rezonovalo celým bungalovem. Zkoušel jsem bouchat a nic, zkoušel jsem mňoukat jako kočka a taky škrábat a nic. Druhý den večer Marťa říká, že je nějaký klid. Já na to, že před chvílí jsem slyšel kňučení, které se venku vzdalovalo, jako by to zvíře odnášel nějaký dravý pták. „To víš, tady platí zákony džungle.“ Dělám chytrýho v očekávání, že dnes už bude klid. Téměř v zápětí to začalo znovu a tentokrát na dvou místech na stropě. Nakonec jsem přišel na to, jak toho dobyvatele zastrašit. Hlukem ne. Začal jsem v místech kde škrábal jenom lehce šustit klackem o strop, aby to vydávalo zvuk, jako když zespodu jiné zvíře čmuchá. To byl úprk! Nad ránem bylo slyšet hlasité škrábání z vedlejšího bungalowu.

     Máme i další veselou historku. Jak se hosté střídají, nechávají různě věci, které už nepotřebují. My takto ráno na stolku u baru našli plnou lahvičku spreje proti moskytům. To se hodí, protože večer, mezi západem slunce a tmou docela otravují. No a večer, před posezením na verandičce se pěkně a důkladně nastříkám. Samozřejmě, že i Marťu. Konzistence látky ve spreji se mi ale zdá nějaká divná. Vůbec to není takové, jak by mělo být. Pak přijdeme na to, že si někdo do lahvičky od repelentu nalil olej na opalování. Takže jsme zmaštění jako klokani a moskyti nemají šanci tou olejovou vrstvou prorvat svoje sosáky.

     Jedna vtipná historka je ještě z Luang Namthy v Laosu. V podvečer si to vykračujeme po hlavní ulici, když v tom spatřím cosi, jako velkou garáž a v ní lůžka s bílým povlečením. Navrhuji, že bychom si mohli dát masáž a hrnu se k pultu, kde sedí muž a žena. Světácky se ptám, jestli tu dělají masáže a obhlížím, kam si lehnu. Mezi tím mě Marťa upozorňuje na skříň s léky. Obsluha za pultem je trochu nesvá: „Tady je nemocnice, pane..“ No jo, kdo by čekal lůžka pro pacienty na ulici, že?

    V neděli 5.3. se nasnídáme a musíme se s ostrovem rozloučit. Poznali jsme zase trochu jiné Thajsko a rozhodně nejsme zklamaní. Veškerý personál, a že ho v Koh Kood Resortu bylo požehnaně, byl neskutečně milý, uctivý a pozorný. Cítili jsme se díky tomu moc příjemně. V osm hodin nás vyzvedává dodávka a převáží nás na druhou stranu ostrova do rybářské vesnice, kde je malý přístav, odkud nás převáží katamarán na pevninu. Tam přesedáme na autobus až do Bangkoku na Khao San. Po páté jsme v cíli a můžeme se ubytovat v našem At Home.  

26.2.-1.3.2017

Poslední snídaně na Koch Changu v Tropical beach. Snídaně tu byly skvělé a nebylo jim co vytknout. Všeho neomezeně, velice dobrá kuchyně a pohled na moře. 

Čekáme na odvoz do přístavu. S kočičí mámou se přišel rozloučit i místní kočičí playboy. O mazlení si říkal hlasitým mňoukáním. 

Měli jsme strach, jestli se nám  na Koh Koodu bude také tak líbit. Už první procházka po bělostné pláži s křišťálově průzračným mořem mluvila za vše. Zátoku Bang Bao lze oprávněně přirovnat ke Karibiku. Prozkoumali jsme celou zátoku. Je zde pět až šest rezortů, u každého restaurace odpovídající luxusu, jaký daný rezort poskytuje. Jsou tu dva rezorty, kde jsou ceny jídla o polovinu levnější než v jiných. Máme v plánu postupně navštívit téměř všechny, abychom ochutnali, jak jim jde vaření. Zatím si ale nemůžeme na jídlo v žádném případě stěžovat.

Na konci tohoto mola nás vysadil člun. Byl to vzrušující, dlouhý příchod. Až budeme ostrov opouštět, budeme se přesouvat do jiného přístaviště, odkud jede katamaran do pevninského přístavu Trat. Alespoň nebudeme muset po tomto molu dlouze a smutně odcházet. 

Každý správný rezort v zátoce musí mít svou vodní bránu se jménem. V bráně visí houpačka a vedle je houpací síť. Při přílivu pod vodou. Každý se tu chce vyfotit.

Je tu tak průzračné moře, že to musím zkusit. Po straně zátoky jsou kameny, korály a propadliny. Pořád je tam někdo se šnorchlem, tak jsem zvědav!

To jsem ještě nezažil. Jakmile jsem ponořil hlavu, otevřel  se přede mnou barevný svět plný ještě barevnějších ryb. Tyto pluly přímo proti mě, až jsem se lekl. Dostat se do jejich hejna znamenalo být štiplavě okusován. 

Strašně rády se předvádí a fotí.

Marťa prý nerada šnorchluje. Když jsem jí vyprávěl, jak velké množství různě barevných ryb až o velikosti vánočních kapříků jsem viděl, nechala se ukecat, že se tedy podívá. Když to spatřila, nechtěla z vody a vzrušeně mi popisovala svůj zážitek. Vypadá to, že budeme šnorchlovat denně. 

Modelky

Ve větší hloubce už bylo k vidění vedle korálů i toto. Mořští ježci s bodlinami až patnáct centimetrů. 

Dost dobře se nám tu bydlí. Často sedíme na terase a odpočíváme po plavání, opalování nebo potápění. Bungalowy jsou rozesety v takové polozahradě, náš je ukryt za bambusovou vegetací. Máme klídek.

Bamboo

Přemísťujeme se od válení u moře k válení v bungalowu. Ba ne! Zase tak moc se neválíme. Každé ráno po snídani plaveme  v zátoce, protože moře je zcela klidné jako bazén na Šutce. Poprvé jsme plavali až na otevřené moře asi kilometr a řekli jsme si, že bychom to mohli plavat denně. Od druhého dne už plaveme jen do půlky, ale v moři jsme pořád. Není nutné se zhuntovat. 

Marti vychytávka. V recepci je varna s vařicí vodou. Chodí nám tam dělat čaj. Jsme sice jen dva, ale do zásoby. čaje není nikdy dost. 

Koupelnu máme 2x3 m a i s živou vegetací. 

Když už jsme z té celodenní dřiny vyčerpaní, práskneme sebou na postel a spustíme moskytiéru. Obvykle je to tak kolem osmé. Vstáváme v 6,30 a v 7,00 už jsme první na snídani. Na terase s výhledem na zátoku, kde je snídaňový bufet je nás v tuto dobu totiž o hodně méně, než personálu. Marťa je po ránu hned čilá jako rybička a poskakuje jako pingpongáč, ze mě se stává inteligent až tak kolem desáté. 

21.2.-25.2.2017

Pro vykrytí mezery v ubytování jsme na pláži našli bungalowy, kde jsme strávili jednu noc. Na verandě byla příjemná hamaka, kde se velmi pohodlně komunikovalo se světem. Internet je zde už samozřejmostí. 

Chýše byla jednoduchá, ale s vlastním záchodem a teplou sprchou. Ložnice 3x3 metry dostačující pro levné cestování, hlavně když je to téměř na klidné pláži.

Večer na nás útočil pěticentimetrový brouk, který bzučel jako malá helikoptéra. Když potom před chýší ve tmě šustilo listí, čekali jsme přinejmenším kobru. Byl to poustevníček, který si to štrádoval k moři. Kde se vzal tak daleko?

Martinka si nejraději čte. Láme jednu knihu za druhou.

Abychom jenom nezevlovali na pláži jako plážoví inženýři, rozhodli jsme se, že prozkoumáme alespoň část ostrova, který má asi 30 km2. Je na něm pouze jedna okružní silnice, na které se odehrává veškeré dění. V nejfrekventovanější části u pláže White sand beach je to samý obchod s luxusními značkami. Střed ostrova jsou hory deštný prales, přístupný jen pěšky s průvodcem. Nedávno tu záchranáři zachránili před jistou smrtí dva německé dobrodruhy. My máme hlavně v plánu zhlédnout onu slavnou bílou pláž, vyzvednout peníze z bankomatu a sehnat repelenty. Bankomaty v turistických částech jsou všude. Repelenty chceme mít do zásoby na další ostrov. Jinak máme štěstí, moskyti téměř nejsou.
Takže, na konci naší pláže si půjčujeme motorku a vyrážíme. Za dvacet minut se válíme po silnici jako rozsypané brambory. Naštěstí to odnesla jen kolena.

Na Koch Changu je několik sloních farem. Sloni vyváží turisty do lesa a k řece na projížďky. Nám se to moc nelíbí, ale akceptujeme, že se takto alespoň sloni uživí. Proč tohle slůně tak počmárali, to jsme nepochopili. 

Naše slavná motorka. Zadní pneumatika je jak šlupka od banánu, tak už se nedivím, že jsme se vysypali. Silnice na ostrově je sice perfektní, ale hodně kopcovitá. Některé úseky jsou opravdu nebezpečné a každý rok je zde mnoho nehod a smrtelných zranění motorkářů. Nejezdím rychle, když to neznám. Vyjížděli jsme právě jeden extra kopec, na silnici byla mokrá skvrna, vypadalo to jako stékající voda. Jakmile jsme se toho dotkli zadním kolem, tím hladkým, motorka ustřelila a už jsme se mazlili s asfaltem. Díky tomu, že to bylo do kopce, měli jsme minimální setrvačnost a kromě spálených kolen se nám ani motorce nic nestalo. Tak jsme se otočili a vrátili zpět do resortu, umýt a ošetřit, upravit pocuchané peří a šli to zkusit znovu. Ten kopec dáme, jen to bude chtít při jízdě na té extra hladké gumě mnohem víc opatrnosti. Když jsme přijeli pod onen kopec, zrovna se tam válela další dvojice. Trochu nás to znejistilo, Marťa to chtěla raději vyjít pěšky, ale nakonec jsme to dali. A takových kopečků nás čekalo ještě několik než jsme se dostali do rovinaté části ostrova. 

Jeden ze vstupů na White sand beach a "krvavé koleno". 

Tady pláž vypadá hezky. Hodně pozvolný vstup do moře, ale písek bílý, tak jak jsme si to představovali, nemá. Celá pláž je lemovaná rezorty a večer tady musí být pěkný hukot. 

..a jedna fotečka do série našich asijských přibližovadel...

Opice. To je také jedno z nebezpečí, která číhají na motorkáře. Jedu, jedu, kochám se okolím a najednou je silnice obsazená tlupou opičáků, kteří si klidně uprostřed udělají piknik. 

Tohle prasátko naopak žádnou aktivitu nevykazuje. Pěkně si hoví na cestě k přístavu v Bang Bao a nenechá se ničím rušit. 

Přístavní vesnice Bang Bao. Dlouhé molo bylo dříve obklopeno dřevěnými domky rybářů a lodivodů. Dnes jsou z domků krámky, jídelny a i nějaký hostel se najde. Ale má to svou atmosféru a koupit se tu dá všechno.

Přístaviště na konci mola. Některé lodě jsou hodně barevné.

Když zapadá slunce, je potřeba myslet na návrat. Noční jízda po ostrově může být nebezpečnější než ta denní. Naštěstí to máme domů 10 minut. 

U majáku v Bang Bao prodejkyně vaří tradiční jídla pro námořníky. Voní to, až nám to kroutí prsty u nohou, ale jsme dost nasycení. Přežírat se nechceme. Tak rychle zpátky. Než vjedeme do lesa na cestu k Tropical Beach, už je tma. Objevujeme malou  rodinou jídelnu, kde vaří tradičně a hned vedle dělají šejky. Tohle všechno v příštích dnech ochutnáme. Následující večer to je tradiční venkovská směs z vepřového a další den lesní kari. Cena? Proti resortu poloviční. Atmosféra? Rurální.

V dalších dnech plánujeme přesun rychlým člunem na ostrov Koh Kood. Ubytování už máme zajištěno, tak snad to tentokrát půjde hladce. Jen nesmím zapomenout před cestou žvýkat antiblicí žvýkačku. Žvýkat! Žvýkat! Žvýkat....

20.2.2017

Co se dá psát o dni plném lenošení? Nic, prostě vegáč! Takže soráč! Takto to hodláme nyní dělat několik dní, než zase něco vymyslíme. Určitě musíme do města na motorce vyzvednout peníze, tak se porozhlédneme po okolí.